To byla jízda!
Offroadové orgie v horách Rumunska mezi medvědy. Nazvedané mašiny, navijáky, šnorchly a pak prozaicky šekly, kurty, pily a sekery. A pak sjezd, že by si člověk polámal nohy, kdyby šel pěšky. Je určitě méně jak 10oC, ale máme otevřená okénka a čurůčky potu zkapávají z brady. Určitě se nepotím kvůli počasí. "Hehe máš urvanou pravou stupačku, ale projels to!" Uhh ... dostávám štamprli ani nevím čeho ... a ještě jednu.
Začíná pršet. Všichni se radují jako malé děti. Konečně bude trochu pořádného offroadu. Necesty se rychle promáčejí a auta na nich tancují jako podivní velcí brouci na kapkách oleje. Cvakají uzávěrky a redukce, motory řvou, bahno lítá vzduchem. Všechno marné, kopec odolal. Přicházejí ke slovu navijáky! Tentokrát všichni bez rozdílu. Nevyjel to nikdo a vlastně všichni. Přestalo pršet a začíná se smrákat.
První auto už přitáhlo pořádnou soušku. Stavíme střešní stany, polívky na hořáky, steaky na grily, večerní táborák. A pak to začíná. Zleva koluje domácí, zprava dovozová. Padl první vtípek. No vtípek? Všichni se řezali skoro 5 minut. A jedou historky a pak s náladou i nějaké nápěvy ... Kolem půlnoci se rozdávají pravé Cohiby. Kruci už 15 roků nekouřím, ale ... čert aby to spral ... no jednu si dám. Uwow.
Všude potkáváme koňské povozy s SPZ-kami, což nás pobaví. Ty si tu prosadila EU a působí přinejmenším groteskně. A je tu první klášter. Opevněné kláštery jsou krásné, až se tají dech. Ti co mají šortky si musí u vchodu připnout erární suknici, aby nepohoršovali sestry. Malby jsou náherné. V jednom takovém klášteru vidíme mistra pracovat. Má do půli těla husté bílé a kudrnaté vousy. Pod rukou se štětcem má opěrku s hadrovou paličkou na konci, aby nerozšudlil malby rukávem. Bodrý malíř přestává malovat a s neskrývanou radostí se dává do řeči. Dělal vnitřní výzdobu v kaplích chrámů božích v Americe, Kanadě, Francii a čert ví, kde všude ještě. Tuhle výzdobu maluje už 7 let. Obrazy jsou skvostné, blýskají se ve světlech svící a nesou svá poselství do srdcí poutníků. Mluvil by určitě nejmíň 2 dny, kdybychom nemuseli dál.
V malém obchůdku mají nějaké plechovkové pivo, které je pro místní drahé, takže ho kupují málo. Také jeho zásoby jsou odpovídající - totiž malé. Nezůstalo tam po nás nic. Mizíme v mračnech prachu a ze schodů koloniálu nám mává drobná žena, která lituje, že tentokrát neměla přece jenom větší zásoby.
Dostáváme se blízko ukrajinské hranici. Je to poznat. Žádné malé chaloupky, ale obrovské baráky, ba přímo paláce místních pašeráků, kteří tahají z Ukrajiny levný alkohol a cigarety. Kýčovité sošky, balustrády a zdobení, za které by se nemusel stydět ani císař Augustián a které velikostí zastiňují i místní zdobené kostely. Propastný kontrast oproti chudobným dřevěným roubenicím pastevců v zelených kopcích.
V horách jsme zabloudili a ne všichni mají dost paliva pokračovat kam nás kola povedou. Jezdíme po cestách podle starých vojenských map. Po některých posledních 60 let nic nejelo. Nakonec jsme to zvládli.
Byl to odvaz a člověk zapomene na starosti v práci a vůbec. Hlava se pročistí, duše pookřeje. Kluci příště zase zavolejte! Pojedem zase. A třeba někoho přibereme.