Výlet do Íránu byl dílem určité společenské extravagance, dílem normální zvědavosti. Znáte to - můžete říct: "Já tam byl!", ale současně si uděláte svůj vlastní obrázek na věc nezávisle na médiích, která nám tu vymývají mozky, jak se jim to právě hodí.
Tak tohle bylo zase po nějaké době cestovní psycho. Holky sháněly informace o bůrkách a čádorech, pánové se pídili, jestli tam alkohol fakt není a pokud ne, tak jak ho tam dostat a kde ho tam sehnat. Přece jenom ta kuchyně a ráno na lačno štamprle slivovice nebo raději rovnou decinka ať se dobře dýchá. Takhle jsem přibalil několik balení Ercefurylu, protože já chytnu běhavku snad i z průvanu.
Navzájem jsme se masírovali zaručenými informacemi, které zvyšovali tep jenom při pouhém čtení. No nic už jsme zpátky a bylo to všechno všelijak, jenom ne tak, jak jsme si původně mysleli. Ve střípcích Vám pustím postřehy, protože za těch 10 dnů jste schopni naskládat jenom takový pocitový kaleidoskop.
V první fázi musím zdůraznit, že v Íránu žijí Peršané a nikoliv Arabi, což má zcela fatální dopad na všechno, co o muslimech víte. Peršané jsou přátelští lidé, kteří si svou zem udržují v čistotě. Velmi rychle jsme pochopili tento rozdíl, který bije do očí úplně všude.
Po příletu jsem byl na infarkt, protože jsem zjistil, že kdybych hodil do kufru petku slivovice, měl bych slivovici. Na infarkt byli i ostatní, protože v mezinárodním hotelu pikolík na požadavek na alkohol přinesl spoustu piva. Jahodové, brusinkové, granátové, broskvové a limetkové a všechno totálně alkohol-free. Nepomohly úplatky ani koulení očima.
Holky ještě v Istanbulu odchytly sympatickou reportérku CNN, která je ujistila, že bez šátku to nepůjde vůbec nikde.
„Ani v hotelu na snídani?“
„NO“
„Ty brďo, to bude opruz“
Byl. Už  po přistání si musely nandat šátky a alou z letadla. Pokud některé šátek sjel, vždy se našel někdo z místních, kdo ji pohoršeně upozornil a dodal i pár milých slov, kterým jsme naštěstí nerozuměli. Pokud to byla žena, mohla přidat dloubanec do žeber.
Přesto je nutno podotknout, že zejména mladá generace má nějaké bůrky a šátky absolutně v paži a místní děvčice nosí šátky na umně uvázaných drdolech tak, jakoby ho skoro neměly. Oblečení zcela jako v Evropě. Ovšem vždy záleží na hlavě rodiny, jak moc není konzervativní a co všechno povolí. Na druhou stranu si naše holky na trhu koupili skutečně fantastické hedvábné šátky podle nějakých módních katalogů (už to, že měli nádherně tištěné katalogy s modelkami v šátcích nás dostalo) za velice přijatelné peníze.
Pobíhal jsem s foťákem a každému, kdo se usmál, nadšeně ukazoval vztyčený palec a zubil jsem se, až jsem si pokaždé poslintal bradu. Asi v půlce pobytu si mě vzal človíček, co nás vedl doprostřed skupinky a dal k dobru:
„Poslouchejte, nešermujte jim pořád tím palcem před očima. V Persii je to urážka jako hrom, je to symbol vztyčeného falusu! A Vy se jim přitom ještě smějete. Je div, že Vám ještě nikdo neurazil makovici.“
„No, to jsem rád, že jste mně to řekl…. po 5 dnech …. díky. Jak jsem to mohl tušit?“
„Hele, taky jsem Vám to nemusel říct vůbec, jó.“
No a bylo veselo, protože si samozřejmě nepřikážete. Takže když jsem pak zase vztyčil palec a mozek mně ve zlomku sekundy sepnul „že tohle ne“, začínal jsem s ním divoce kvedlat v nose, drbat za uchem a vůbec se snažil všelijak maskovat, že jsem ukázal jedničku.
Nakonec jsem se přiklonil k názoru, že je to mezinárodní gesto a s mým zubením si ho nelze vykládat nějak špatně a rezignoval jsem na nacvičený reflex.

Děsně se mně líbilo, že mají 2 měny:starou a novou, kde škrtli nějaké nuly. Ceny nazývají v nové měně, ale všichni bez výjimky platí starými. Slušná schiza.
Na tržnici jsem viděl spoustu koření, které jsem nedokázal vůbec identifikovat a to jsme se snažili i v restauracích. Když jsme uhodili na našeho perského průvodce, pokrčil rameny a říkal: „To roste jenom v okolí tohoto města“.
S jídlem to bylo vůbec dobré. Příklad večeře:
1. vždy se začíná salátem nebo něčím zdravým
2. polévka je vždy stejná, ale pokaždé chutná jinak a je výborná
3. nadívané křepelky s dlouhými bílými zrny rýže jakou tady nevidíte
4. šafránová zmrzlina
Celou tu dobu se všude sháníte po nějakém pivu nebo vínu. Pivo není problém, nakonec si všichni dávají majzla, aby dostali to s označením Regular, protože to je pivu při pořádné fantazii (a ta po 5 dnech byla) nejblíže. Je to stejně divné, když přijdete do místní putyky a tam hulákají za stolem zarostlí chlapi a chlastají první ligu - kefír s mletým koprem!
Na každé toaletě, kterou jsem navštívil, je tekoucí voda a zpravidla tekuté mýdlo. V restauracích je to jasné, ale na zapomenutých odpočivadlech na dálnici, zaplivaných tržnicích, parcích, dokonce i hřbitovech. Prostě všude. A zadarmo. Jako v Anglii.

Na ulicích kolem nás všichni vytahovali mobilní telefony a nutně si cosi natáčeli tak, aby se do záběru dostali naše bledé líce. Odvážnější se rovnou posunkem dotázali, jestli se s námi mohou bliknout a pak probíhali velké fotografické orgie. Oficiálně přijede do Íránu 200 tisíc turistů ročně. Je jasné, že jste ve středu zájmu, kam se vrtnete.

Celá země horečnatě buduje. Ve všech velkých městech se budují podzemní dráhy. Všude najednou. Od obzoru k obzoru se nasypávají valy pro železnici, přesouvají se hory a zasypávají údolí kvůli dálnicím. Když pak frčíte po šestiproudové dálnici do Teheránu a vzpomenete si na D1, cloumá Vámi vztek. Ceny za benzin jsou na evropské poměry nízké, pokud nejste místní, kteří mají extra příděly za pětník. Plyn je tak strašně levný, že nikdo neřeší nějaké zateplení na zimu a topí se pánu bohu do oken. Pardon … tomu místnímu samozřejmě. Hm, u spousty mešit jsem si všiml malých filtračních stanic, které Vám nabízely čerstvou pitnou vodu. Zdarma samozřejmě. Všichni místní vládcové ve všech časech dávali najevo svou moc zejména okázalým plýtváním vody ve svém okolí. V místě, kde je voda cenná jako nic jiného to je pochopitelné.

Musím přiznat, že moje obavy vystřídalo obrovské uvolnění. Památky jsou super, i když si  při islamizaci nebrali servítky a pěkně se na nich vyřádili. Jak už jsem řekl, Peršané jsou přátelští – maminy postrkují dcery, aby si vyzkoušely svoji mizernou angličtinu ze soukromých škol, jiní Vám naprosto spontánně děkují ve stínu kupole mešity, že jste navštívil jejich zemi.

Každý den se všichni ti, kdo můžou chodit, vyrojí po setmění do ulic a protože vysedávat u kefíru není jen tak, korzují po ulicích a přemísťují se v autech a na skútrech a ucpávají tak naprosto dokonale i ty nejširší prospekty. Policajti řeší řízení dopravy zcela neortodoxně, postaví se záplavě aut do cesty a tím je zastaví. Je to naprosto odvážné vydávat všanc vlastní tělo, protože chodci jsou tu honěni vozy jako králíci. Když vidíte stařenku v černém hábitu jak peláší před autem, které slyšitelně brzdí bez viditelného efektu a o holé paty jí plácají sandály, říkáte si „dá to?“ Dala to každá a možná to také bylo tím, že všichni účastníci provozu jsou prostě a jednoduše střízliví. Žádné zbytkáče nebo jenom to jedno. Faktem je, že se všichni udržují ve střehu nestálým pojídáním oříšků a semínek všeho druhu. Chodí, loupou, plivou a žvýkají a furt dokola.

Bylo toho za ten krátký čas vrchovatě. Vůbec jsem se tady nedotknul historek z nakupování, pomalého odhalování vlivu perské historie na Evropu, zlatého pokladu, hašiše a podobných dobrot, daní a podnikání a mnoho dalšího.

Chtělo by to všechno sepsat do nějaké reportáže, protože toho bylo mrak a věřím, že by si to své čtenáře našlo, ale nemám tolik času a ve volném čase se musím trošku připravit na Kubu, kam se na podzim chystáme na průzkum. Teda čas by i sem tam byl, ale můzy se flákají kdovíkde :-)

Írán doporučuji všem bez rozdílu. Za tyhle peníze si pobyt v Egyptu, Kanárech či jiných zaručených destinacích tak neužijete. Tam propotíte lehátko a podpoříte místní pivovar, ale tady získáte kompletně nové zkušenosti a zážitky, které jednou budou na celém světě univerzální. A život žijeme jenom jednou ....