Velice zajímavá otázka. Aby se zážitky usadily navždy, musíte je prožít intenzivně! Nemusí to být vždy nutně čistý adrenalin vyplavovaný po litrech do krve. Prvním šokem může být samotné balení na takovou expedici, kdy z itineráře zjistíte, že Vaše garderoba je téměř naprosto celá k ničemu.
Umíte dobře anglicky? Fajn, letiště a města budou ok. Domlouvejte se ale s Himbou, kterého jste právě probudili. Angličtinu vnímá na úrovni syčení husy.
Pokládáte se za zdatné řidiče? Řídili jste terénní auto v horském prostředí? Dokážete si představit jízdu v pouštním písku?  Cestu skrz duny, kdy se střídají váté hřebeny a hlubokému písku se vyhýbáte jako čert kříži, protože v několika sekundách jste po práh? Drželi jste volant na sjezdu z nějaké vyšší duny než 50 metrů? To už je pravda adrenalin! Ale propadnete mu zcela a pozvolna.
A pak Vás ovládne ten krásný pocit, že jste to dokázali, že umíte další věc, kterou zvládá opravdu málokdo. Že máte zážitek, který je fenomenální. No schválně:
- kdo z Vašeho okolí projížděl říční brod s vodou po okýnka?
- kdo se může pochlubit, že ho objímal lachtan?
- kdo se díval divokému slonovi ze dvou metrů do očí anebo mu opice ukradla snídani?
- jak poznat, že nosorožec jež procházel kolem tábora byla ona a je březí?
- kolik lvů pilo v noci z napajedla vedle, zatímco vy jste si nerušeně pochrupkávali?

Každá taková výprava sebou nese punc originality. Stejná cesta divočinou je pokaždé jiná, protože potkáte jiná zvířata a lidi. Některé věci očekávat lze a jde jim napomoci - potkat slona, lva, apod. Jiné vznikají nečekaně a nelze je nikterak zopakovat.

O co jde?